H a n k a A l a r V e s e l á
Každý pád, každá slza, každý zdánlivý neúspěch... to vše byly lekce plné síly a odvahy, které tě formovaly, jímž jsi dnes.
Jak sluníčko po dešti, ty jsi se vymanila z chmurných dní a nyní se můžeš těšit na sladkou vůni nových začátků.
Pamatuji si, jak jsem se kdysi ztrácela ve víru nejistot, tápala ve tmě a hledala odpovědi. Bylo to jako bloudění v hlubokém lese, kde každý krok vpřed přinášel víc otázek než odpovědí.
Právě v těch nejtemnějších nocích jsem se naučila vidět hvězdy.
Poslouchej, jak ti tvá duše šepotá:
"Jsi láska. Dovol ji uzřít. "
Duše je jako květina, která se potřebuje rozevřít, aby mohla plně kvést. Uvolni se, aby ses mohla naplno rozvinout a ukázat svou pravou podstatu LÁSKY.
Je čas, abys roztáhla křídla a vzlétla, protože nejlepší dny tvého života nejsou za tebou, ale přímo před tebou. Jsou jako nádherná, nekonečná zahrada, kterou teď můžeš objevovat se srdcem plným odhodlání a duší plnou SVĚTLA.
" Dovol se vidět jako květina. "
S láskou
(Hanka Alar Veselá)
Opusťte lidi, kteří nejsou připraveni vás milovat.
Je to ta nejtěžší věc, kterou budete muset v životě udělat, a zároveň ta nejdůležitější. Přestaňte vést obtížné rozhovory s lidmi, kteří se nechtějí změnit. Přestaňte se ukazovat lidem, kteří nemají zájem o vaši přítomnost. Vím, že vaším instinktem je udělat vše pro to, abyste si získali uznání okolí, ale je to impuls, který vám krade čas, energii, duševní i fyzické zdraví.
Když začnete usilovat o život plný radosti, zájmu a odhodlání, ne každý bude ochoten vás tam následovat. To neznamená, že musíte změnit to, kým jste, ale že musíte propustit lidi, kteří nejsou připraveni se k vám připojit.
Pokud vás lidé, kterým věnujete svůj čas, vylučují, urážejí, zapomínají na vás nebo vás ignorují, neprokazujete si laskavost tím, že jim nadále nabízíte svou energii a svůj život. Pravdou je, že nejste pro každého a ne každý je pro vás.
Právě proto je tak výjimečné, když se setkáte s lidmi, s nimiž vás na oplátku pojí přátelství nebo láska. Poznáte, jak je to cenné, protože jste zažili, co to není.
Čím více času strávíte tím, že se snažíte přimět k lásce někoho, kdo toho není schopen, tím více času promarníte tím, že se připravíte o možnost takového spojení s někým jiným.
Na této planetě jsou miliardy lidí a mnozí z nich se s vámi setkají, na vaší úrovni zájmu a oddanosti.
Čím déle zůstáváte v kontaktu s lidmi, kteří vás používají jako polštář, záložní variantu nebo terapeuta pro své emocionální uzdravení, tím déle se vzdalujete od společenství, po kterém toužíte.
Možná, že když se přestanete objevovat, nebudou vás vyhledávat. Možná když se přestanete snažit, vztah skončí. Možná když přestanete psát zprávy, váš telefon zůstane týdny temný.
To neznamená, že jste vztah zničili, znamená to, že jediné, co ho drželo pohromadě, byla energie, kterou jste do jeho udržení dávali jen vy. To není láska, to je připoutanost. Je to touha dát šanci někomu, kdo si ji nezaslouží!
To nejcennější, co v životě máte, je váš čas a energie, přičemž obojí je omezené. To, čemu věnujete svůj čas a energii, určuje vaši existenci.
Když si to uvědomíte, začnete chápat, proč jste tak úzkostní, když trávíte čas s lidmi, v činnostech, na místech nebo v situacích, které vám nevyhovují.
Začnete si uvědomovat, že to nejdůležitější, co můžete pro sebe a všechny kolem sebe udělat, je chránit svou energii zuřivěji než cokoli jiného.
Udělejte si ze svého života bezpečný přístav.
Nejste zodpovědní za záchranu kohokoli.
Nejste zodpovědní za to, že je přesvědčíte, aby se zlepšili.
Není vaším úkolem existovat pro lidi a dávat jim svůj život!
Protože pokud se budete cítit špatně, pokud se budete cítit zavázáni, budete kořenem všech problémů vy sami svou neústupností a strachem, že vám nebudou oplácet laskavosti, které jste jim prokázali.
Vaší jedinou povinností je uvědomit si, že jste pánem svého osudu, a přijmout lásku, o níž si myslíte, že si ji zasloužíte.
Rozhodněte se, že si zasloužíte opravdové přátelství, skutečnou oddanost a plnou lásku se zdravými a prosperujícími lidmi. Pak počkejte a uvidíte, jak moc se vše začne měnit.
S láskou
(Hanka Alar Veselá)
TANEC není jen pohyb tvého těla, ale cestou k objevení tvé nejhlubší podstaty.
Setkání sama se sebou, oprostit se od všech konvencí a přijmout svoji jedinečnost.
Když si dovolíš sdílet svůj prostor s ostatními, zjistíš, že každý z nás má příběhy smutné, jiné plné naděje, ale všechny mají společné to, že nesou v sobě MOUDROST ŽIVOTA. Sdílení se stává MOSTEM, který spojuje osudy a ukazuje, že společně můžeme překonat i ta nejnáročnější období.
HUDEBNÍ LÁZEŇ pak přichází jako balsám na duši, jako vlny oceánu, které tebe a tvé emoce houpají do rytmu přírody. Každý tón, každá melodie má schopnost dotknout se tvého nitra a přivést tě k pocitu HARMONIE a KLIDU.
V tomto okamžiku, kdy se tělo uvolňuje a mysl klidní, přichází ta nejhlubší uvědomění.
Náhle rozumíš tomu, že každá odpověď, kterou jsi kdy hledala, byla už dávno schovaná UVNITŘ TEBE, čekající, až se otevřeš jejímu POCHOPENÍ.
Věnuj se tomuto dni s plným srdcem, bez očekávání, s otevřenou myslí a nech se unášet vodami nových zkušeností. Nech překvapit, co všechno můžeš objevit, když dovolíš svým pocitům volně proudit.
Protože právě v těchto chvílích, kdy se odvažuješ být zcela upřímná sama k sobě, nalezneš nejen lásku, ale i klíč k plnému prožití každého dne.
Ponoř se do své cesty srdcem i duší.
Umožni si prožít den, který bude odzrcadlením tvé vnitřní krásy a síly.
S láskou
(Hanka Alar Veselá)
Když se noc stává nejtemnější, p rávě tehdy je blízko svítání.
Každý z nás má svůj příběh, boje, které svádíme v tichu své duše.
Stíny naší cesty, jsou ale stejně tak důležité, jak ty nejjasnější světla na obloze.
Jsou to právě ony, co nás učí, jak najít svou sílu a odvahu, abychom se postavili zpět na nohy.
Příroda je učitelem, který nás nepřestává inspirovat. V její náruči si uvědomujeme, že naše tělo je jako kniha zapomenutých jazyků, čekající na to, abychom je rozluštili a četli z nich moudrost vesmíru.
Nemůžeš prožít opravdovou radost bez toho, aby tě někdy navštívil smutek. Jsou to odlesky stejného světla, učící nás cenným lekcím o naší vnitřní síle a schopnosti přijmout život ve všech jeho podobách.
✨ buď odvážná
✨ buď laskavá k sobě
✨ miluj bezpodmínečně a uvidíš, že klid a láska, kterou tak hledáš, byla uvnitř tebe po celou dobu
🫶nezapomeň, že každý krok, který uděláš, je důležitý
🫶každý pád je pouze přestupnou stanicí na cestě k něčemu většímu
🫶každý úsměv, který daruješ světu, může být jiskrou, jež rozsvítí tmavou noc někoho jiného
S láskou
(Hanka Alar Veselá)
Vstupte na cestu SRDCEM, na cestu, která je tak hluboká, že se dotkne samotného jádra vaší duše.
MILOVAT sama SEBE je jako objevovat NOVÝ SVĚT.
Když se milujete, otevíráte se novým možnostem a novým zážitkům.
Začínáte být autentická, upřímně žijete svůj život a učíte se, že v každém z nás je ukryta LÁSKA.
Čas, kdy se vrátíte ke svým kořenům a začnete znovu, s novým pohledem na svět. Ten pocit je nádherný - nikdo vám ho nemůže dát, musíte si ho najít SAMI.
Vrátit se DOMŮ je jako znovuobjevit se.
Je to cesta plná sebepoznání, sebeúcty a sebelásky. Je to návrat k tomu, kdo jste skutečně, k tomu, co vás dělá JEDINEČNÝM.
Ale cesta nekončí ……
Je plná překážek a nástrah, které musíme překonat. Pokud se nám to nedaří, musíme se UVOLNIT. Musíme se ODEVZDAT PROCESU a VĚŘIT, že všechno se děje z nějakého důvodu.
🌟 Nemusíme vidět, co se děje venku.
🌟 Musíme cítit, co se děje uvnitř nás.
🌟 Musíme vědět, co nás dělá šťastnými, co nám dává SMYSL.
Děkuji sama sobě za cestu, která nebyla jednoduchá, ale která mi ukázala, kdo JSEM.
Děkuji za všechny ty chvíle, kdy jsem překonala strach a objevila LÁSKU.
S láskou
(Hanka Alar Veselá)
Dětský svět je plný zázraků, radosti, dobrodružství a poznávání, ale někde na cestě do dospělosti jsme zapomněli, že život je stále dobrodružství, plné růstu, poznání a radosti.
Každé dítě, včetně toho vnitřního, potřebuje pocit BEZPEČÍ.
Potřebuje vědět, že je v pořádku občas padnout, protože vstávání je součást učení.
I my se občas potřebujeme opřít o někoho, kdo nám dává sílu jít DÁL. Nenechme se zastavit STRACHEM ze ZMĚN.
ZMĚNY jsou to, co nás žene vpřed.
Vzpomeňte na chvíli, kdy jste cítili ten nekontrolovatelný smích, když jste jako děti běhali pod letním deštěm. Bylo to bláznivé, ale zároveň to byla čistá RADOST.
Proč si nedovolit být "blázniví" i jako dospělí?
Naše VNITŘNÍ SÍLA se často skrývá právě v těchto nevinných momentech RADOSTI.
Příběhy, které zažijeme, formují NAŠI REALITU.
Pokud si budeme vyprávět příběh plný omezení, nikdy se nepohneme z místa!!!
Náš život je jako řeka, neustále se mění, někdy prudce, jindy klidně plynoucí. Ale stejně jako řeka vždy NAJDE CESTU, i my můžeme najít svoji cestu.
Nemusíme hledat inspiraci daleko.
Naše vnitřní dítě je nejlepším průvodcem.
Naslouchejme jeho hlasu, protože ono ví, jak najít cestu k pravé radosti a SMYSLU našeho ŽIVOTA .
Věnujme tedy čas našemu vnitřnímu dítěti. Hýčkejme ho, poslouchejme ho a dovolme mu, aby nás VEDLO. Nemusíme se bát být zranitelní, otevřít své srdce a přijmout změny. To je cesta k pravému růstu, poznání a radosti.
Buďme stateční, buďme šťastní, buďme "blázni" v tom nejlepším slova smyslu. Protože právě v těchto momentech objevujeme naši vnitřní sílu a krásu života.
S láskou
(Hanka Alar Veselá)
Potřebujeme léčitelky, ženy, které prošly temnotou a vrátily se, které s sebou přinášejí nevinnost a čistotu.
Ženy, které vidí do duše, naslouchají jí, vdechují do ní vibrace lásky, kouzelná slova, sladké písně.
Ženy, které umí pohladit po duši.
Drží ruku zraněného dítěte, zraněné dívky, a zvedají ji, aby viděli duhu.
Ženy, které mluví se stromy, kameny, zvířaty, horami, vodou, naslouchají jim, rozumí jim, radí jim. Pomáhat jim, podporovat je.
Ženy, které si zahojily citové rány, násilí, vybudovaly si sebeúctu, naučily se mít rády samy sebe a říkat ne.
Ženy, které znají byliny, květiny, magii a naučily se za to nestydět.
Ženy, které při pohybu doprovází řady andělů a jejich pohyb je jako tanec energie na různých úrovních.
Ženy, které ctí své kořeny tím, že je proměňují a přinášejí do stromu novou větev.
Ženy, které už nejsou obětmi, ale rozhodují samy o sobě.
Ženy, které mohou pomoci jiným duším osvobodit se, které ovládají posvátné umění léčení, výsledek dlouhé léčebné cesty.
Ženy, které se vyjadřují s pokorou, protože už nepotřebují, aby je druzí viděli, uvědomily si, kým jsou.
Setkali se, byli poctěni požehnáním.
Ženy, které vědí, kdo jsou.
(Čestmír Lička)
Máš pocit, že ztrácíš všechno poznání, které přišlo... a taky že ztrácíš, vše je iluze. Ztrácíš vše, co považuješ za pilíře života, za svou pravdu a za radost v životě...
Venku se nemusí zdánlivě dít nic, za to uvnitř, uvnitř jsi konfrontován peklem osobnosti a jen odevzdáváš a přijímáš, pak zase zjistíš, že bojuješ, věříš, že je to trest za nějakou chybu, že se to celý posralo. A tak zase odevzdáváš a přijímáš takovost situace.
Mezitím přichází impulsy jasnosti a boží milosti, že víš...ne víš, vnímáš s jistotou, že to co se děje je v pořádku a součástí tvého příběhu...a pak se jasnost ztratí a je tu zase jen peklo a ty víš, že nemůžeš uvěřit. Uvěřit tomu, že toto je konečná...
Hledáš místo hluboko uvnitř, kde cítíš spojení se zdrojem, s podstatou života, ale i to se v jeden moment zdá jako iluze, a tobě to přijde jako věčnost...
Ne, je to jen moment, ale to vyvalení všech skrytých stínů osobních, kulturních i kolektivních je k zbláznění... jenže pak ti dojde, že toto je požehnání. Nejen ty momenty nádherné tiché blaženosti, ale toto svinský hnusný sevření!
Protože tě zve do přijetí celistvosti za kterým je klid a božská obyčejnost.
V ten moment nejde číst, něco studovat nebo to uchopit myslí, musíš to odevzdat...
A pak přijde moment kdy odevzdáš i chtění odevzdávat, a necháš vše zemřít, zemřít sebe.
Víš, že chtít, aby toto sevření bylo už poslední je pořád chtění a brání ti v sebeodevzdání, po kterém nás touží víc a víc. Jenže tohle nás nikde neučili, učili jsme se jak odevzdat svou sílu autoritám a následovat pokyny, ale jak ji odevzdat podstatě života?
Mystikové a jógini považují tento stav za největší zkoušku života.
Já bych však neřekl, že je to jen zkouška. Podle mne je to prostě pád.
Nepřichází v začátcích hledání, ale až později, po jistých hlubších duchovních zkušenostech. Není to ovšem trest za naše hříchy, jak si mnozí myslí. Naopak, je to duchovní výzva pomocných božských sil, výzva k duchovnímu pokroku. Zkušenost je to ovšem přesto strašná.
Já, protože znám toto období až moc dobře, jsem tomu říkal pád rovnou do pekla. Prodělal jsem ho také, i když je to už hezká řádka let.
Je to pád, který se projevuje jako silný nedostatek duchovní moudrosti, jako naprosté neštěstí.
Jen si to představte.
Jste už jakž takž pokročilí, takže máte naprostou nechuť, ba přímo odpor ke všemu, co je povrchní, plytké a stupidní, všední a šedé, a celým svým srdcem toužíte po nadpozemské blaženosti, protože jste ji již mnohokrát okusili. A z čista-jasna je všemu konec, ono nadpozemské vás najednou nechce. A vy ani nevíte proč.
Následkem toho, jak sílí vaše duchovní touha, sílí i vaše neštěstí a temnota, a duchovní tma se stává neproniknutelnou.
Jedná se, pravda, o očišťující proces, ale vy to nevíte. Nevíte, že je to očišťující proces, který vás má naučit hlubšímu sebeodevzdání a pokoře -já to aspoň nevěděl a můj přítel také ne, protože nám to nikdo neřekl a nikdo neporadil.
Dal byste celý život za jediný paprsek duchovního světla nebo aspoň naděje, ale nakonec jste zbaven i tohoto přirozeného toužení a hlavně jakékoli naděje, protože i ta se ztratí. Vypaří se bez varování a vám se zdá, že je to naprostý konec a zmar všeho - štěstí i života.
Proč ještě žít?
Staré špatné dávno zapomenuté sklony, o nichž jste měl za to, že jste je už dávno překonal, se znovu objevují a napadají vás jako nezranitelné hydry a lákají vás, abyste se k nim opět a opět vrátil a utápěl v nich svůj čas. Ale ani tím to ještě nekončí. Na všechno nakonec padá neplodná, mrtvá, zatuchlá rezignace. A vaše vůle je nyní tak oslabena, že udělá i to, co by nikdy dřív neudělala.
Je to hrozná doba. Nejčernější období života, jaké znám.
Duchovní světlo, které vás již oživovalo a znovu a znovu vracelo k životu, nyní zhaslo docela a zůstává jen bezcílný strach a beznadějná duchovní nejistota s přesvědčením, že to tak už bude asi navždy. Navždy! Snad až do skonání světa.
Co má člověk za těchto okolností dělat? Nic, leda snad umřít. Ale ani to se mu nepovede. Jako se to ještě nikdy nikomu v temné noci duše nepovedlo. Proč? Protože temná noc duše je nejen zkouškou, ale vlastně i milostí, jak už jsem řekl. Je to nejvyšší milost Božích sil na duchovní cestě.
I když vaše duchovní cvičení nevedou k ničemu a člověk je tak zoufalý a osamělý jako ten zpuchřelý kůl v plotě, temná noc duše není ničím jiným než milující milostí nejvyššího Já.
A potom uprostřed největší tmy a tísně přichází zvrat.
Náhle, když už jste nic nechtěli a ani nemohli chtít a na všechno naprosto rezignovali, náhle je tu světlo vyšší a jasnější než kdykoli jindy a vaše meditace se změní v koncentraci, koncentrace v kontemplaci a kontemplace v duchovní jas. Tak jsem to zažil kdysi já sám, a proto vím, o čem mluvím. A právě tak to zažil i můj dobrý přítel.
Co mu zbývalo?
To, co je příznačné pro tuto situaci, totiž změnit taktiku.
Odložit, ba přímo zavrhnout dosavadní evoluční postup dlouhé cesty, na které dosud pracoval tolik trapných let, a nastoupit krátkou duchovní cestu uvědomění. Uvědomění si toho, čím odjakživa člověk je - svého vlastního božství. To však znamená jediné - cele se obrátit k samotné pravdě, ke zdroji existence a dovolit jí, aby pronikla celou vaší bytostí, myšlenkami, žádostmi, vírou i altruistickou činností, a setrvat tak už napořád a stále. A bez ustání si připomínat védántickou pravdu, že božství není něčím, co má být jednou dosaženo, ale zeje a žije v člověku stále už ted a právě teď, v každém současném okamžiku života. Přestat se proto po božském pachtit a těžce o ně usilovat, jako to dělal můj přítel a jak jsem to po celá dlouhá léta dělal i já, a prostě se mu odevzdat.
(Eduard Tomáš)
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, už nikdy byste se nebáli smrti, a už vůbec ne života, protože smrt je život v jiné podobě, věděli byste, že tato spojení lze navazovat znovu a znovu, ve skutečnosti je navazujete právě teď, obsadili jste jiná těla a vydali jste se na nesčetná dobrodružství před tímto životem a budete v nich pokračovat i po tomto.
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, věděli byste, že jste Věčná duše, nadčasová, že jste Jedno se Vším, že máte všechno, že jste Láska, Radost a Pravda, Mír, Moudrost a Štěstí.
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, nevnímali byste ostatní jako od vás oddělené, věděli byste, že za iluzí fyzického světa existuje svět, kde jsme vždy Jedno, kde jsme tou Jednotou a kolektivem, které mnozí nazývají Bohem.
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, věděli byste, že neexistuje nic, nikdo, kdo by vám byl nadřazený nebo podřazený, každý je jedinečný a neopakovatelný, každý je dokonalý, každý prožívá svůj plán, svůj účel zde na zemi jinak a jedinečně, každý nese své vlastní Světlo, někteří si pamatují více z toho, co jsme vždy znali, ale to nemusí dělat vás nebo někoho jiného méněcenným.
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, věděli byste, že Boha nemusíte o nic prosit, že ho nemusíte uctívat, chválit ani mu vzdávat hold, aby vám odpustil, nic z toho není opravdu nutné, který Bůh by dal život svým dětem jen proto, aby ho uctívaly a chválily? A kdyby to nedělaly správně, poslal by je do věčného ohně. Který bezpodmínečně milující otec by to udělal? To se stává jen tehdy, když nevíte, kdo skutečně jste a kdo je Bůh.
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, přestali byste následovat druhé, přestali byste žít podle jejich zkušeností a jejich pohledu na život, žili byste ze svého Světla, ze své Pravdy, přestali byste hledat mimo sebe, protože byste věděli, že jste zdrojem všeho, co si myslíte, že byste mohli potřebovat.
Kdybyste věděli, kdo skutečně jste, začali byste žít opravdově, beze strachu, bez omezení, bez posuzování, bez obviňování; žili byste plně jako Božská bytost, kterou jste, jako Božská bytost vtělená na Zemi, která přináší své Světlo a nechává v sobě proudit hudbu, která přináší Nebe na tento svět, aby si zkušenosti tohoto světa odnesla do Nebe a znovu se vrátila.
(Emma Raisa Fatali)